V Čechách prostě letos pršet nebude. Takže s houbařením mám utrum 🙁 Zamyslela jsem se trochu nad trávením svého času. A hle, zjistila jsem, že mi z ruky tak nějak roste telefon. Fakt. Rozhlédla jsem se po obýváku a … nejsem sama. Celá moje rodina je nakažená touhle zhoubnou chorobou. Všichni máme jen jednu použitelnou ruku, protože v té druhé je přirostlý mobil. A co vlastně na tom telefonu vidíme? Tak já, já jsem tam především hrála hry. Fakt. Zcela stupidní pěstování čehokoliv, seskupování různě barevných kostiček a jiný blbosti. A proč? No… protože se prostě nudím. Můj muž je přirostlý k videům na youtube. Ale je pravda, že se díky nim naučil spoustu věcí, třeba rozebírat hodinky do posledního kolečka, opravit je a zase zpátky sestavit tak, aby fungovaly. Ok, aspoň něco. Můj syn kouká taky na videa. Jen z trochu jiné oblasti. To je samý youtuber, gameplayer a Simpsonovi. Co se z toho naučil? No aspoň kouká na některá videa v angličtině a to není k zahození. A moje dcera? Ta hodně telefonuje. S klukem, který se mi ani za mák nelíbí, ale to je z jiného soudku. A pak taky chatuje. Na Snapchatu. Netuším, co to je 🙂 . No a tak jsem si říkala, že půjdu příkladem. Smazala jsem z telefonu asi 15, možná víc, her. Uff. A ono mi to hraní vlastně vůbec nechybí! Ale tenhle příklad prostě nezabral. Já sice telefon nedržím v ruce, ale moje rodina je stále jednoruká 😀 . Takže pokud někdo víte, jak s tím zatočit, dejte mi vědět. Všichni pořád říkáme, jak je to hrozné, že se bez telefonu nedokážeme bavit, ale zároveň všichni ty telefony používáme. A pak jdete na romantickou večeři a vedle u stolu sedí mladí lidé a oběma svítí do obličeje display. A že by mluvili, to se teda říct nedá… A přitom slyšíme z každé strany, jak je komunikace důležitá, ale lidi tak nějak už neumí mluvit spolu, z očí do očí. No.. to jsem trochu odbočila…
A protože nehraju ty hry, mám teď víc času. A nechci ho trávit jen nezbytným vařením, uklízením a praním. A tak častěji chodím na procházky. Sama i s manželem. Děti nechtějí 🙂 , ale obě chodí ven. Jen prostě už nestojí o společnost rodičů, ale svých vrstevníků. Dnes jsem byla s mým mužem na procházce podél Labe. Takový okruh zhruba osmikilometrový, takže pohodička. Prý se od zítřka ochladí, tak jsme nejspíš využili posledního teplého dne letošního roku. A že tedy teplý byl. Nepamatuju, kdy jsem naposledy v říjnu byla venku v tílku. A protože je už období, kdy padají kaštany, vzala jsem s sebou foťák, neb jsem si je chtěla vyfotit. A to je věc, která mě baví. Focení. A teď, když teda mám čas, budu se focení věnovat víc. A doufám, že moje sny alespoň malinko změním ve skutečnost… Tak trochu už na tom pracuju, ale ještě je vše v plenkách. Počkám, až „to“ aspoň bude chodit na nočník 🙂 . A pak vám o všem povím nebo ukážu…
[robo-gallery id=“905″]
A mimochodem, můj muž má rýmičku. Už čtvrtý den. Chudák. Prosím, politujte ho taky, on se potom cítí líp :-).
Přeji vám hezký večer a zamyslete se, jestli si náhodou místo „mobilování“ nechcete radši plnit nějaký sen…
Irena Říhová