Hezký pátek! Zejména přeju hezký den všem maminkám a tatínkům, kterým už zbyly jen vzpomínky a pár fotek na jejich právě narozená miminka, usměvavá a žvatlající batolata a kteří už překonali i období otázek „A proč?“ i první stupeň základky. A hlavně vám přeju pevný nervy :-).
Vždycky jsem všude kolem sebe slýchávala takovou tu otřepanou frázi: „Malé děti, malé starosti…“ Říkávala jsem si, co může být jako horšího, než že člověk spí tři hodiny denně a ještě k tomu přerušovaně, co může být horšího než to, že nevíte, co je vašemu drobečkovi a proč tak ukrutně řve… No.. už to vím. Nejhorší je puberta! Nejen pro rodiče, i pro samotný puberťáky to je těžký… určitě. Už si to moc nepamatuju, protože nějaký ten pátek už jsem svědomitá a uvědomělá matka :-). Ale řeknu vám, že pro mě jako pro matku, je tohle období teda síla! Kolikrát si říkám, že se snad dobrovolně nechám ubytovat na „sedmičce“ (FN HK – psychiatrické oddělení)…
Už jsem se naučila nevnímat ty oči v sloup a výraz tváře, který vás posílá všude možně. Už jsem se naučila automaticky skákat do vět obou mých dětí a upozorňovat je, že „ty vole, ty krávo“ (a různé jiné, mnohem peprnější výrazy), se neříkají. Naučila jsem se nevidět ten bordel, co obě mé děti vytvářejí. Tedy za předpokladu, že ten bordel je v jejich pokojíčku… A vlastně kecám… Tuhle jsem šla k našemu Kubovi do pokoje, ignorovala jsem jeho cedulku na dveřích, že vstup je povolen pouze po předchozím zaklepání a že je zcela na moji vlastní zodpovědnost, a ten hrozný puch, který se na mě vyvalil hned po otevření dveří, mě zase zastavil…. Prý tuhle uklízel a všechno, co potřeboval vyhodit dal do pytle… no a ten postavil za dveře… Ten pytel málem odešel sám :-). Jak tam mohl spát, to teda nechápu :-). A to nemluvím o tom, jak moje dcera „udržuje“ koupelnu v naprosté čistotě. Nejenže se jí válí spodní prádlo a uchošťoury všude možně, ale nechává fén a žehličku na vlasy (protože má od přírody krásně vlnité vlasy, které ona rozhodně nesnáší) zapojený v zásuvce a odložený v umyvadle…. Ještěže se ten druhý puberťák moc nemyje, protože jak známo, voda a elektrika se nemají moc rády…
Naučila jsem se spoustu věcí. Třeba srovnávat tuhle dobu s dobou, kdy jsem vyrůstala já. Znáte to: „to za našeho mládí jsme tohle nedělali.. “ Naučila jsem se neptat své dcery, kde byla, když vlastně nechci slyšet její odpověď. Respektive s kým byla. Ano, nevybrala si dobře, ale musí na to přijít sama.
Naučila jsem se zapřít v sobě strach, protože mám doma kluka. Leze na stromy, přes ploty a staví bunkry. Poslední bunkr odtajnil sám svou vlastní blbostí. Nechal si tam telefon. A protože to zjistil o půl desáté večer, musel s pravdou ven a ukázat nám, kde ten bunkr je. No, radši bych to byla bývala nevěděla. Slepé rameno Labe. Dostat se tam může jedině někdo odvážný. Vyžaduje to projít podél Labe zhruba půl kilometru, vylézt na 1,20 zeď, přejít přes ní, obejít sloupek obehnaný ostnatým drátem… a to všechno nad zurčící vodou. V hlavě se mi rojily všechny možný i nemožný varianty, jak snadno by tam mohl přijít k úrazu. V tom lepším případě…. Na druhou stranu, můžu být vlastně ráda, že nesedí u počítače a žije opravdový život.
Naučila jsem se vidět věci z druhé stránky. Nedávno jsem vešla do koupelny, kde to vonělo nějakým pánským sprejem. Hned jsem věděla, že je něco špatně, ale zatím jsem netušila, odkud vítr fouká. Jen jsem věděla, že v tom má prsty Kubajzník. Jeho vysvětlení – jsem se navoněl, no. No jo, jenže pak jsem v koupelně objevila i plynový zapalovač. V hlavě mi hned zablikala červená kontrolka :-). On si jako zapaloval ten sprej???? Ne, to ho nenapadlo. Chtěl si v koupelně zapálit svíčku. Asi bude romantik po mamince. Jenže, jak tu svíčku dával na okno, propálil záclonu. A protože to ale ukrutně smrdělo a on věděl, že by byl průšvih, nastříkal záclonu nějakým tím „pičifukem“. Smrad zmizel, díra zůstala. Takže výsledek je ten, že vím, že v tom nebyl žádný zlý úmysl. Jen se mu to nepovedlo. Chtěl si prostě udělat pohodičku při rychlé sprše…
Co ještě nejsem schopná „pobrat“ je fakt, že nejsou schopny udělat jakékoliv varianty řešení nesnadného úkolu. Nesnadný úkol znamenal donést vajíčka. Bydlíme na vesnici, kde má slepice každý druhý soused. Ano, poslala jsem své dítě k přesně definovaným sousedům. Nicméně ti nebyli doma. Po cestě domů máme jedny potraviny a jednoho dalšího souseda, co má taky vejce. Slepičí. No napadlo ji tam zajít??? No nenapadlo. Následovaly oči v sloup a milion variant ksichtů, když jsem se nedívala…. :-D.
Tohle všechno jsou prkotiny, vlastně spíš pro pobavení. Řeším s nimi mnohem závažnější věci a upřímně doufám, že jsem do nich nacpala všechno, co se dalo a že si to snad brzy uvědomí a s pubertou se rozloučí… Svoje děti miluju, ale díky pubertě jsem pochopila, proč některé samice žerou svá mláďata…
Hezký den a pohodový víkend.
Irena Říhová
NEobyčejná žena